Sebedůvěra

Sebevědomí - sebehodnota - sebedůvěra, takhle jsem svoje články seřadil. Sebedůvěra je to poslední téma. Souvisí se vším předešlým, co jsem napsal, s naším sebe-vědomím a naší sebe-hodnotou. Sebedůvěra se zdá být vnitřní pocit, který nás nechá vyjádřit svůj názor, udělat nový krok, někdy do neznáma, prostě vykročit, postavit se za sebe nebo se vymezit proti něčemu s čím nesouhlasíme. Mám víru v sebe, věřím ve své schopnosti, věřím, že jsem OK, že je OK vyjádřit se, reagovat nebo udělat krok i s rizikem chyby. Věci dobře dopadnou, věřím, že ano!

Víra je důležitá věc a každý se opíráme o něco jiného. Někdo o Boha, ať už ho nazýváme jakkoli, někdo o pravdu, ať už nazýváme jakkoli, někdo o pravidla a postupy a někdo prostě jen o své pocity, kterým důvěřuje o své impulsy, které říkají konej, dělej, řekni, vyjádři se, běž! Je to v pořádku. Pro ten pocit někdo nepotřebuje nic vnějšího, je s ním spojen. Věří ve své schopnosti nebo věří, že svět je OK místo právě pro něj.Když pracuji s lidmi tak to opravdu tak vidím, každý máme něco, co nám v určitých situacích pomáhá a lidé to mohou pojmenovat jako víra.

Řada lidí si v sezeních jen uvědomí, že to, co na sobě tolik odsuzovali jsou běžné lidské vlastnosti, nedokonalosti, které má každý z nás. Aha, tak já nejsem rozbitej / rozbitá? A víra v sebe nebo v život sám se může začít obnovovat.

• Další věcí, která nám víru v sebe hatí jsou zkušenosti s děláním chyb. Nemáme prostě víru v naše schopnosti. Celý systém výchovy a vzdělávání je postaven na tom nás opravovat, a když uděláme chybu nám jí vytknout. Stane se pak jednoduchá věc, znejistíme, přestaneme mít víru v sebe, vloudí se strach - příště raději nebudu nic nového zkoušet, je to nebezpečné, budu odsouzen, potrestán ... Tím se uzavřeme mnohému, co potom lidé popisují jako nedostatek sebedůvěry, ale je to nedostatek víry, že jsme pro svět dost dobří. "Chyby jsou OK a jsou součástí učení, ty jsi OK, i když se ti zdá, děláš chyby" je věta, kterou potřebujeme slyšet.
• Naše vztahovost, pokud nás ovládá, nám nedovolí říci nebo udělat něco dřív, než jsme si jisti, že to nebude proti někomu. Někdo má nějaký názor a já raději svůj spolknu, než abych riskoval, že budu mít jiný než on. Potom si vyčítáme, že jsme to neudělali a přijdeme ke kouči a řekneme mu "Nevěřím si! Vždycky spolknu, co bych rád řekl / řekla". Není vždy jednoduché to "pochopit", ale moje rada je - vyjádřit svůj názor neznamená být proti někomu, ale znamená být za sebe. Začněte větu slůvkem "já", ať je jasné, za koho mluvíte a pouze vyjádřete co si myslíte a jak věci vidíte. Mluvte o předmětu diskuse, a neposuzujte názory a postoje druhého. Tím na nikoho neútočíte, jen vyjadřujete svůj názor o dané věci.
• Důležitost sebeobrazu v očích ostatních. Tato část nám raději zauzluje jazyk, znehybní nohy a ruce a nedovolí nám udělat nebo vyjádřit něco, co by nás mohlo vyčlenit nebo nechat na okraji skupiny, které chceme být součástí, na které nám záleží. Je to váš případ? S jednou klientkou jsme se dohodli na následujícím postupu
• až budu sama, představím si své kolegy a zodpovím si otázku "opravdu mě všichni odsoudí, když se k dané věci vyjádřím, když se jim otevřu? A pokud někdo takový v týmu je, jak moc mi záleží na jeho názoru?"
• krok dva byl - na příští poradu týmu si připravím svůj komentář k JEDNOMU TÉMATU a připravím se na to vnitřně. Je jedno co kdo řekne, jsem ve fázi učení vyjádřit svůj názor. Dopadlo to na jedničku.

Doufám, že těchto pár řádků vás bude inspirovat v objevování sebe sama v oblasti, kterou často nazýváme sebe-důvěra. Je to otázka víry, nikoli vašich schopností.

Držím palce v objevování, s láskou, Martin